Mladík

Běží mladík po stráni,

jest bílý jako stěna,

za ním tací páni,

chtěli ho za člena.

Přiběhnuv ke mně,

sotva dechu popadaje,

hnedle v té tmě

do ticha vykřikuje:

„To byla smrt moje,

rána již nedožiji!

Mrtvých tam byly hoje,

alkohol už nepožiji!”

Zaskučel pak bolestně,

z břicha mu krev řinula,

k zemi padl zlověstně,

duše jeho zhynula.

Beru ho do náručí,

otáčím se zpět,

ale co mě vyruší,

malý zlatý květ.

Hledím na něj váhavě,

co si teď mám počít?

ruku vztáhnu trhavě,

svět se začal točit.

Sama do mdlob upadám,

probouzím se druhý den.

Jak otrhaně vypadám,

byl to doufám jenom sen.

Odcházím tedy domů,

přes hluboké lesy.

Již pozornosti nevěnuji tomu,

neb přijdou lepší časy…