Prázdný obal

Při učení, při vaření

i na kafi v cukrárně,

cítím to své promoření

prázdnou hmotou zdárné.

Mám ji už i v morku kostí,

kam až to může zajít?

Mysl už toho má dosti,

nemůžeš, zlo, odejít?

Proč delší dobu ve mně spíš,

pak jednou za čas mě týráš?

Klid mi nedáš, to ty víš,

do rytmu mých slz si kýváš.

Ovládáš mě celý život,

děláš si ze mě loutku,

nevidím jediný důvod,

proč nechat si tě v svém koutku.