Beran

Tož jednou na vesnické tancovačce

sešlo se lidí odevšad z daleka.

V malé hospůdce tancovalo se

a nikomu nebylo do smutna.

Když setmělo se, nikdo netušil, kdo

je kde, ba kdo je kdo.

Přes seknici ani kočka nedohlídla,

ale to nikoho netrápilo.

Podstatné bylo, že lidé mohli

tancovati a píti a obžerstvím

zhřešiti, páč zrovna bylo po půstu.

I stalo se, že muž tančil s kozou,

žena sváděla psa a dítě pilo z

otcova džbánu.

Ač pozdě, nenechal si takovou

událost ujít ani starosta,

proslulý chovatel dobytka.

Nepřišel sám, nýbrž se svým

nejoblíbenějším dobytkem;

s beranem jménem Ota.

Tma se ihned přehlídla, tu vnořil se

Ota do lidu a pustil se do práce.

Starosta mezitím přikázal kapele, ať

hraje, co si zamane, že nejvíce

zazáří v mazurce.

Tak tanče oddával se obžerství, pýše

i smilstvu, zatímco Ota vybílil komůrku.

Jídla došlo, snědeno bylo, to

pobudilo tamější náladu.

Kapela ztichla, dupání přestalo,

mlčky zří, kterak se lucernička rozsvěcí.

„Kdož přived’ toho berana!?” ptají se vzteky místní.

„Což berana! Proč tu máme kozla tanečníka?” jeden odvětí.

I kozel postavil se zpět na všechny

čtyři, liška slezla s okna, pes

schoulil se do klubíčka, kráva

nemačká si vemena, prase

sesedá se stolu a kočka

provokativně sedá si na stůl před svědka.

„Špajzka je vyžraná, není tu sýra,

copak tohle je veselka (?)

a berana nestíhá vina!”

Soused přestal mečet na druha,

správce píti mlíko z misky

a kanec vylez’ si na lustr.

„Ota patří mně,” ozývá se starosta

oceňující dekorativní kastr.

Lucerna pomalu zhasla, šepot narůstá, zní hudba

disharmonická a náhle se druh pustil do druha.

Tož jednou sehrála se pranice na

vesnické veselce.

V naprosté tmě měřily se síly koně

a zrzavého muže.

Býk hleděl si svého, v poklidu

degustoval víno a přitakával

lani, jak pěkné má uši.

Daněk řva na daňka snaží se ukrásti

jeho parohy, že je-li to jeho

lidskostí, že mu žádné

nenarostly.

Nakonec popadli starostu

v domněnce, že je beran,

a svázavše ho jej hodili do Labe.

Spory tak rozpustily se a všichni se

znovu dali do tance.

Pošťačka vrhla se do sýra myši,

kachna vychutnávala si mšici.

Krůta všem rum rozlévala

a mlynářka lepila se na vikuni.

Druhého rána u mlýna všichni se

sešli a všichni dorazili vyjma starosty.

„Kde je starosta?” ozývají se davem podobné otázky.

V tom přichází Ota po čtyřech

vedoucí si po dvou

kráčející květinářku.

„Není to starostův beran?” po

chvilce váhání táže se rybář.

„No jasně! Starosta se vzdal funkce,

nyní nám vládne Ota beran!”

konstatuje kovář.

Beče vstupuje Ota před všechny a je

mu homburg nasazován.

„Be-é!” a vesnice: „Ať žije Beran!”