Domek

Je to pokoj, nebo byt?

Bydlím tu sám.

Vyjdu ven, tam cizinci!

Kdo jsou? se ptám.

Dříve jsem je znal,

teď bych jim ruku nepodal,

vyhýbám se jim,

raději stojím opodál.

Do kuchyně vkročím pouze,

vím-li, že tam nikdo není,

musela by to být nouze,

’bych je poctil přítomností.

Naplněn jsem štěstím,

dům je-li opuštěný,

doufám jen, že nikdo

to ticho nepřeruší.

Žije se mi lépe,

nepotkávám-li je,

spojení na dálku

zcela vyhovuje.

Beztak pouze blokují

místnosti, kam chci jíti,

je to tu jak v bludišti;

zázraky (!), nehrozí ti.

Jeden člověk věčně je pryč,

bohužel se občas vrací,

odejde a mně je lépe,

snad se někdy navždy ztratí.

Druhý živý nepřekáží,

přesto je jak mrak,

zmizí, den je hezčí,

mně se lépe dýchá pak!

Ke třetímu možná radši,

nevypovím slovo ani,

čtvrtý, pátý, ti jsou stejní,

nejsou těmi nejhoršími.

Toto ale není o mně,

týká se to všech.

Všem, co žijí v tomto domě,

se z druhých zvedá břišní měch!

Večeřívali jsme spolu

u jednoho stolu,

nyní bychom ani

společně nevstali.

Vzpomínky společné

raději pohřbili

a pak si stěžují,

že vztahy jsou válečné.

Nejlidštěji chová se tu

zvíře se psí duší,

neuhnu jeho pohledu,

kouknu mu do očí.

Je to pokoj, nebo byt?

Tu žila jedna rodina.

Vyjdu ven, tam cizinci,

nebývalo to tak.

Dříve jsem je znal,

teď bych jim ruku nepodal,

vyhýbám se jim,

raději stojím opodál.

Již dávno není dům rodinný,

je z něj pouze bytovka,

tam nezávisle lidé žijí,

bývali dřív rodina.