Ježek

Z opilectví padám k zemi,

jsem někde poblíž koleji,

zrovna říjen v kalendáři,

ale pracovali by vlekaři.

Rozmazaně vidím přede sebe,

kabát namočil se mi již v bahně.

Studená zem, lehký vítr, světlo měsíce

odkrývá mi, kdo tu kráčí kousek ode mě.

Bodlinaté dupající zvíře kráčí,

domy boří svými kroky,

funí jako rozstřikovač vody,

asi na vycházce noční.

Ve tvaru X leže,

v hlíně ucho zabořené,

vidím, kterak pochoduje

podél kolejnice ocelové.

Pochoduje, pochoduje, jak je rychlý,

udivuje mě, že radši někde nespí.

A jak mi v dáli mizí,

vstávám, nechť neodchází.

Za ním tak po špičkách jdu,

ho sleduji, kam dojde,

když přiblížím k němu se,

on v chůzi své ustane,

pak zakroutí hlavou

a pokračuje.

Jej chtěl bych rád pohladit,

on ale stál’ cupitá,

když rozhod’ se zastavit,

má ruka naň naléhá.

Jen k bodlinám jeho se přiblížím,

hned obranný manévr učiní;

hned nadskočí bodnouti chtě mě,

však uhnu včas nezraněn.

Z polekání jsem povyskočil,

on preventivně znovu nadskočil,

pak otřásl se a pootočil,

zdali mně už zmizel z očí.

Tak cupitá dál a dál vychází,

zaň plížím se jak kočka,

jak kočkovitá šelma.

Mé oči ho sledují,

jak oči od jestřába,

z výšky jak od jeřába.

Uznal jsem, že patrně lidského společníka nechce,

jen ať si pádí, jistě bude se mít lépe v hnízdě!

Již skoro jsem vyšel větru dovoliv foukat mi pod kabát,

načež kopl jsem do šutru a nechal jich pár popadat.

Proti mně lavina kamínků, kamenů, kamenisek a i balvanů!

Snažil jsem se uhnouti, skákati, přeskočit nebo i utéci!

A nakonec zakop’ jsem, znova zas k zemičce blížím se,

naštěstí pozadím do hlíny vsadil se.

Prach kol mě usedl,

svit probil si cestu,

kolejnice začne řinčet a cinkat

a někdo začal pískat.

Vlak se rozjel, ke mně míří,

co hůř, ježek vedle slídí!

Příliš daleko je, nestíhám,

už projíždí okolo, oči zavírám!

Když vlak projel a byl pryč,

jal jsem se hledat ježka napříč.

Utíkal jsem, co se dalo,

tam, kde naposledy spatřil jsem ho.

Půda mokrá, od deště promočená,

v sobě mých bot otisky zanechává.

Čím blížeji jsem, tím půda vlhčí,

za sebe házím země muldy.

Města svit a měsíce zář

nestačí mi k naleznutí, kde je ten neřád,

již jsem myslel na nejhorší,

když v tom vidím, že támhle běží.

Přežil vlak! Přežil vlak!

Myslel jsem, že dostane na frak,

ale on to zvládl!

Osud svůj ovládl!

Opět funí jako právě projevší lokomotiva

a jen co se přiblížím, nadskakuje,

jako kdyby za ním spadla motyka.

Cosi se mu ale nelíbí,

na mě divně civí,

snad že bych špatně něco udělal,

vždyť jsem se ho ani nedotýkal!

V tom rozezní se ostrý hlas!

Průrazný ostrý silný hlas!

Ježek se na mě otočil,

na bodlinkách leží,

bříško mi nastavil,

ale stále cosi řeční.

Mluva v řev se promění,

začínám rozpoznávat zubiska,

neměl jsem vycházet na koleje po setmění,

neboť spořádá mě ježků smečka!

Přec jej pohladit se jmu,

uklidnit ho a dát řeč.

Ozve se: „Já si kousnu!”

a chytá mě do ruky křeč!

Je tohle vůbec ježek?!

Má zuby jako křeček!

Z ruky už mám pahýl,

cítím hnusné pachy!

Z ježka je vlčisko a potom i kočka,

nabývá objemu jak nafukovaný balónek!

Ze mě je břečka, potom zas dečka,

dečka, do níž štěně zakusuje první zoubek!

Ježeček splaskne a roztomilým se stane,

ale mně stále z ruky krev teče.

Hezky se podívá - mně kroutí se podlaha -

„Vadilo by, kdybych-“ načež kousne mě do hrdla!

Chci se ho zbaviti, ale má teď tak tři metry,

Bože můj, bože můj, co mám si teď počínati!

V tom to přišlo, v tom to přišlo!

Tlamu svou otevřel na délku lyží,

má jednu hlavu, ale šest ruk!

Křídla má, k tomu i syčí,

vzdávám se, odevzdávám se do jeho muk.

Tak požije mě a já mrtvý jsem,

do žaludku vpluji, kdo vchází to sem?

Ke mně vpluje ježek,

jehož následovat chtěl jsem,

to ale znamená,

že on nebyl mým vrahem?

Již kámen skoro ze srdce mi spadl,

po čemž i on otevře svá ústa,

roztrhá mě na kusiska,

a mě pomaloučku snědl.

A pak, když jsem myslel, že je konec,

zapil vínem svůj zrůdný oběd!

Na mě bílo z výšky kape,

asi sladké Chardonnay!

Tu kyselejší stává se chuť,

jak bych mohl cítit, když jsem na padrť?

Ovšem (!) otvírám své oči,

na zemi se octnu,

vzhůru se kouknu,

koleji jsem poblíž.

Vidím ježka,

vidím ho zblízka,

na mě močí,

na mě kape močůvka.