Krab

Šel jsem takhle kolem pláže a náhle vidím skály velké,

pod nimi hned moře a balvan na balvanu tyčí se.

Kouknu níže, malé doupě, a z něj na mě mrkne krab,

jako kdybych duchem byl, cosi dlabe dlab dlab dlab.

„Krabe!” ptám se, „co tu děláš? K čemu hloubíš jámu?”

ani očko na mě neotočí, dál se hrabe v písku.

Nevěřím svým očím, krab si hrabe důleček,

lopatky má ze svých klepet tento skvostný tvoreček.

Já skláním se k němu, na jeho práci pohlédnu,

mně se ale nevěnuje, klepetama svýma kope,

Že bych pomohl mu? Nabírám písek do svých tlap,

jsem pro něj ale vzduch, dlabe si dlab dlab dlab.

Tak se na své nohy stavím, dolů shlížím,

„Co mám nyní dělat? Jak se s ním včil sblížím?”

Přemýšlení přeruší mi výsměch „kra cha cha chá!”

Přísahám, že smála se mi právě teď ta potvora!

Očko na mě zvedne, avšak stále zticha je,

tak sundám si klobouk a v dřepu na něj koukám zvídavě,

teď už o mně musí vědět; nejsem pro něj žádný srab!

Patrně jsem pro něj skála neb si dlabe dlab dlab dlab!

„To jsi ztratil niť, že tady tak hrabeš?! Či proč mi neodpovíš?

Chováš se jak hraboš, ježto se ti nelíbí být korýš?

Nebo máš snad příbuzného krtka a jdeš mu na návštěvu?

Či snad smutno ti je, tak tu stavíš kopec srandy, krabíku?”

Slyše moje slova přestává kopat,

posune se o pár čísel a jme se pokračovat.

Se snad chystá hloubit, dokud nedohrabe se dna,

mě přehlížeje svého všímá si a dlabe dlab dlab dlab.

Sundávám si sako a kravatu si povoluji,

sedám na zem vedle něho, co učiním teď naplánuji.

Mezitím již skoro v zemi, krab stále směje se mi,

z přemýšlení hlava bolí, lehám na hřbet, líp se myslí.

Nenechává rušit sebe, stále v písku cosi hrabe,

slunko na mě žhne, že brzy budu jako rajče.

Říkám si, zda není Říman, ježto hloubí aquaduktový žlab.

„Quis es? Quid facis?” původ neprozrazuje mi, pouze dlabe dlab dlab dlab.

Vykračuje kolem mě si, výhradně jde do strany,

vpravo, vlevo, pochodovat jinam by mu ani nešlo.

Prohlíží si tělo lidské, chodí jen tak okolo,

jaké krabské myšlenky má, copak napadne ho?

Vyskočiv na nohy začínám křičet:

„Krabe! Ptám se! Co tu děláš?! K čemu to máš?!

Povíš mi, krabíku, nač hloubíš tu jámu?! Stavíš si sklad?!”

Klepetama cvakne a dlabe dlab dlab dlab.

„Krabisko modravé neslušné netečné!”

Do písku kopu, všude lítá, krab v tichosti před doupětem číhá,

„K čemu to máš!? K čemu to máš!? Proč tady kopáš!?”

Naše pohledy dostaly se do střetu, pod hlavou nakreslil rovnou čáru.

„Ó! Tak to pozor! Tady mi někdo vyhrožuje smrtí!

Dovol, abych se ti omluvil, s rytím pomůžu ti!”

K němu pokleknu a k práci se přidám, „udělám ti pískový sad!

Koukej na mě! Jako ty jsem! Taky dlabu dlab dlab dlab!”

„No nestyď se! Přidej se! Společně dna dokopeme se!

Uděláme studnu! Postavíme lázně! Zažijeme srandu!

Ó! Už to mám! Ty nechceš budovat, ty něco hledáš!

Poklad! Poklad! Poklad někde tady na pláži máš!”

Že mě to nenapadlo hned! Pod skalisky u balvanů

s malým doupětem a modrým krabiskem nedaleko Angličanů!

„No tak! Kde jsi?! Předtíms dlabal jako rab

a teď chceš, abych já dlabal místo tebe dlab dlab dlab?”

Pouštím se do práce horečnatě, krab jen valí kukadla,

kravata, košile, polobotky, z oděvu je hromádka.

Na nehnoucího se kraba spustím: „Jsi užitečný jako padák v ponorce!”

stále na mě civí, „z pokladu nic nedostaneš, koláče nejsou bez práce!”

Hloubím, hrabu, jámu kopu, „no to koukáš, sám to zvládnu!”

Kraba mám již nad hlavou, „krabíku? Jsi nějak pozadu!”Z díry vidím na nebesích, jak tam zrovna letí dlask,

netuším již, co tu dělám, jenom dlabu dlab dlab dlab!