Lásko má jediná

Ach, jak krásná jsi v svitu hvězd

a jak kouzelné jsou tvé líce,

tebe milovat bych chtěl, tomu věz,

víc než tulipánů tisíce.

Obraz tak pěkný, že dívám se jen,

přesto cítím, že jsem v něm,

zasněn, součástí jsem

té krásy, jež byla zplozena malířem.

Tys nikdy černí nemáchala úmyslně

a radost rozdávala po hrstech z nůše.

K večeru znaveném z podzimu obal

někdo na tvé dveře zaklepal.

Přivítán a potěšen,

dobrým vínem občerstven,

povídat se rozhod’ o věcech,

které jenom tobě berou dech.

A jak ciferník se měnil

a měsíc noci panoval,

rozhodla ses místnost změnit,

do ložnice naší pozvat ho dál.

Ze šatů si pomoh’ sám,

tys už nahá v peřinách,

podvedlas mě před úsvitem,

když jsem bloudil na cestách.

A v tom vstal jsem zpocen křiče,

zděšen, že bys spala s jiným, Bože!

S chladem v zádech pod zátylkem

na lásku naši vzpomínal jsem.

Vzpamatoval jsem se a chytil dech,

stále milovat tě mohu oddaně,

ty bys nikomu nedala svůj vzdech,

neboť mrtvé tělo tvoje nese voda Dunaje.