Pes

Do hluboké noci probděl jsem zas,

sedím u stolečku v temnotě sám,

svíčka hoří plamenem míhavým

a tikání hodin slýchám.

Ticho jako v hrobě panuje tu

- slyším zvuky svého tepu.

Úder do skla rozruší jej,

přítel člověka rád by vešel.

Vpustím dovnitř kamaráda mého,

mile posadí se vedle nohy,

vyžaduje drbání a hlazení,

snad i jídla dostat moh’ by.

Maje vedle sebe čtyřnožce,

dále ve svých myšlenkách upírám se,

vtom cítím cosi na své pokožce,

pes hlavou o mě opírá se.

Neb jej rád mám víc než dosti,

to, co požaduje, dopřávám mu,

z lásky k jídlu dávám kosti,

kéž by se mnou hrál i dámu.

„I když tě mám za člověka,

hledáš jídlo jako krysa.

V rohu místnosti tam čucháš,

pověz mi, snad známé hledáš?”

Na slovíčko volám jeho,

mluvit ale neumí,

tak aspoň morseovkou

něco mi tak sdělí.

Nejdřív nevnímá mě,

nohy olizuje,

jeví se to marně,

načež na mě vyje.

„Pšššt! Nevyj prosím takhle v noci!

Co to máš teď za nápady?

Sedni, zůstaň, koukej na mě,

pověz mi, co mrkaj’ tvoje oči!”

Chvíli před mnou sedí nehýbaje,

ptám se telepaticky ho v hlavě:

„Kdo jsi, co jsi, lidský snad jsi?”

do očí upřený pohled zasloužil si.

Jak naň hledím, začne mrkat,

jedno oko čárka, druhé tečka.

Psáti snažím všechno, co jde,

ale zprávu jeho meškám.

Pokládám mu otázečku,

snazší bude konverzace,

„tedy jsi ty člověk reinkarnovaný?”

po čemž mrká, jako kdyby světa

blížily se konce.

„Počkej! Znova! Zpomal prosím!”

ale raděj odešel by.

„Ne! Prosím ne! Ještě jednou,

nevzdávej to se mnou!”

a tak zírá na mě, jako kdyby viděl modlitebny.

Tedy opět na mě kouká

a já táži se ho znova:

„Jsi ty člověk ve psu uvězněný?”

načež mrká jako pomatený:

Tečka čárka, čárka tečka,

následuje třikrát čárka.

Zprávu louskám ze sešitu,

jakou od něj mám tu zprávu.

Rozluštil jsem zprávu hnedka,

možná mělo by být zatajeno,

že co pes mi v noci sdělil,

byla písmena A, N, O.