Pět hlav

Na stěně mi visí pět hlav.

Od každého nepřítele jedna.

Jeden velikánský měl hlad,

druhý na mě skočil ze dna,

třetí málem mě utopil,

čtvrtým pronásledován jsem byl,

pátý věznil mě tak dlouho,

že otrokem jsem stal se skoro.

Poznat svět byla má představa,

a tak jsem se vydal na cesty.

Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,

prošel jsem zeměmi sty.

Pak konečně jsem došel na kraj lesa,

do lesa kalného a černého jak inkoustová skvrna.

Když měsíc na oblohu vyšel,

podivné zvuky v tu ránu jsem slyšel.

Snad o nic nejde, přec jsme v lese,

zde koloběh přírody probíhá.

Tak v klidu na strom natáh’ jsem se,

načež vidím, jak tu divný daněk pobíhá.

Že by možná ztraceným byl,

či snad někdo ho bil?

Na útěku právě,

či možná schovávanou hraje?

Na hvězdy jsem pohléd’,

se do myšlenek zavřel,

nehybný jsem jak led

a daněk zatím zašel.

Se mnou hovory jsem ved’,

zdali dobrý nápad jít tam hned,

uplynula ticha chvíle

a v záchvatu jsem skočil s větve!

K štěstí mému o strom dál se schoval,

k smůle jeho byl bez kamufláží.

Přiskákal jsem k němu jako skokan,

načež začal utíkati znenadání.

Za ním běžím, co mi nohy stačí,

jistě se však brzy znaví,

kličkuje a v dáli skáče,

více ovšem neodkáže.

Když už jsem jej skoro lapil,

z výše mě vzal obří moták!

Daňka jsem tak navždy ztratil

a mě do hnízda si nese ten pták.

Hned jak usadili jsme se,

chopil jsem se svého meče!

Jedním švihem křídlo přesek’ jsem mu,

druhým zkrátil jsem mu nohu.

Z polekání z hnízda spadnul,

já vydal jsem se za ním k zemi,

tam jen stopy do zeminy vmáčknul,

myslí si, že uteče mi?

Hned jak jsem jej našel,

ozval hrozivý se kašel,

moták polomrtvý k boji připravený,

já již meč svůj mám naň vytasený.

Nejdříve mě zkoušel klovnout,

uhnul jsem a do zobáku sekl ho,

křídlem svým pak stihl mávnout

a mě odvál vítr daleko.

Potom po mně skočil!

Já do země se ukryl,

hnátem dupal po zemině,

dokud z hlíny nevymáčk’ mě.

Tehdy jsem byl bezbranný

jako ryba v suchu tepla,

ale nevzdal jsem se byv udatný,

utíkal jsem do pralesa.

Vzlétnu a pryč letím,

chytá mě a do chřtánu vtáhne!

Mečem mu břich i hruď prorazím

a za mnou jen plamenem vzplane!

Konce dočkal jsem se!

Nepřítele porazil jsem,

hrom a blesky ozvaly se

a déšť začal padat sem.

V plamenech již není moták.

„Porazil jsem tě, notak!”

Povyskočil, na mě šláp’,

mě do zobáku svého chňap.

Kousl jednou, kousl dvakrát,

chvíli čekal,

do žaludku mě vtáh’.

„Sníst jsem se nechal!”

Co teď, když nohy mi mizí,

v žaludečních šťávách se rozpouští.

V tom jsem se zamyslel, nápad hlavou běží:

„Nemůže mě sníst, když já ho sním první!”

A tak jsem se jal ho pozřít!

Svými zuby vykousal jsem díru,

díru jako křoví,

dostane teď hrůzostrašnou bídu!

Jedl jsem dál a nepřestával!

Všechno, co jsem viděl, všechno jsem si dal!

Slezinu a játra, ledviny i plíce,

snědl bych i více!

Celé břicho vyprázdněno,

srdce byl můj zákusek,

pak jsem snědl kůži jeho

a kosti dal si za pásek.

Říhnul jsem si jako kůň!

„To byla véča, bože můj!”

A tak měl jsem hlavu první,

která na stěně teď visí.

Poznat svět byla má představa,

a tak jsem se vydal na cesty.

Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,

prošel jsem zeměmi sty.

Pak konečně jsem došel do pouště,

do pouště vyprahlé a se životem neseznámené.

Když v dáli Slunce na nebesa rostlo,

věděl jsem, že času nemám mnoho.

Zrovna bylo ráno,

když jsem dorazil,

ještě nebylo tak parno,

přesto jsem rád zastavil.

Vody napít jsem se chtěl,

žízní jsem se pouze chvěl,

z rozzuření hodil láhev k zemi,

poněvadž v ní ani kapka vody není.

Vydal jsem se svižným tempem,

chtěl jsem z pouště rychle zmizet,

Slunce stouplo každým krokem,

nechtěl bych tu zůstat viset.

Z únavy už padám k písku,

kéž bych viděl v dáli vísku,

místo toho za nohu mě někdo lapil,

vyskočil a do dálky hned kvapil.

Scink! Ještěr jako ryba!

V písku plave, jak chce,

pronásledovat ho není chyba.

Jistě ví, kde vody nalezne se.

Přirozeně zaň jdu,

kamkoli se vydá, zajdu,

ovšem pomaličku chodí,

se snad pískem brodí.

Pak otočí se, na mě koukne,

syčí, křičí, divné zvuky tvoří,

předstírám, že dělám věci svoje,

nevěří mi, brzy na mě asi skočí.

Jeho ale nenechávám v klidu,

sledovat ho nepřestanu!

Chci vědět, kde ten ještěr sídlí,

zda má rodinu i děti!

Přelstít ho však musím,

nesmí o mně vědět,

tak zády krče k němu kráčím,

aby nebyla tvář má vidět.

Kdyby zvěděl, že má společníka,

jistě by šel jinam, jen ne do vody sídla!

Vedrem ovšem brzy padnu,

tady, tady (!) v tomto parnu.

Když jsem se otočil,

zda správným jdu směrem,

scink se už vytočil

a zalezl pod zem.

„No… co si teď počnu?”pohodil jsem rameny a koukl dolů.

Země začala se vlnit

a pochyby začal jsem se plnit.

Z náhla vyskočil scink zuby napřed,

po hlavě šel mi zuřivě,

měl jsem ale přehled,

vystavil jsem ho tětivě.

Strunu spojil, utáh’ silně,

bezmoc byla v jeho slině.

A tak druhá hlava zeď mi zdobí,

hnedka vedle hlavy z lesa první.

Poznat svět byla má představa,

a tak jsem se vydal na cesty.

Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,

prošel jsem zeměmi sty.

Pak konečně jsem došel na kraj moře,

moře modrého a rozlehlého k hoře.

Tak nečekal jsem, až uzraje huse klas,

na dobrodružství jsem se vydal zas a zas.

Na vodu jsem loďkou vyplul,

bojovat a překonat ty mořské zrůdy,

plachty rudé do větru jsem vypnul,

příznivé tu očekávám větry.

Vánek mořský pohladil mě,

loďka takto nikdy nevypluje,

chopil jsem se proto z dřeva pádel

a začal pádlovat podél.

Daleko ode všech na širém moři,

nikde nic, nikde žádný život.

V dáli všímám si, že něco hoří,

mořská zrůda nedala nikomu milost.

Pádluji, pádluji, co mi síly stačí,

silný moře proud mě ovšem stáčí.

Zatnul jsem zuby, nehty radši i dech,

chci se tam dostat, chci tam ještě dnes!

Vypotil jsem duši moji,

málem i mozek svůj,

abych přemohl ty proudy,

nepřestal jsem stůj co stůj.

Když na místo jsem se dostal,

člověka jsem v sobě neznal.

Jedním mocným výdechem

odvál jsem moře i ryby v něm.

Nádechem jsem stáhl mraky,

všechno mám včil ve svých plicích,

ptactvo z nebes vdech’ jsem taky,

do moře skočit mohu v chvílích příštích.

A tak (!) šipkou do vody

plavu až do hloubi.

Malá rybka zjevila se,

k ostatkům teď zavede mě.

Modrou slanou kaší se pravím,

zlatý ocas rybky následuji,

oceán se víc a více tmaví,

po nepříteli pokukuji.

Života přibývalo,

mě žraloctvo přivítalo,

já se ovšem nezdržoval,

zlatou rybku následoval.

Na dně jsem se objevil,

nikde ani živáčka,

k lodi jsem tak zamířil,

načež příšera mě odtáhla.

Táhla mě, táhla,

do temnoty mě vtáhla,

hlouběji než dvě stě metrů,

dech já pro boj držet budu!

Snažím se tasit meč,

jsem ale svázán čímsi,

zužuje mě ona věc,

ocas kol mě omotal si.

Zápasím tedy s hadem,

hnusným slizkým obrovským hadem!

Jedna věc naň platí,

musí býti rozporcovaný!

Když zmáčkl mě natolik,

že vzduch ze mě začal unikat,

chvil jsem měl jen několik,

než bude pozdě utíkat.

Vydechl jsem ze hluboka,

pouta tak povolila,

ze spáru jsem vyklouzl,

had se ale do mě zakousl.

Zakňučel jsem hlasně,

jed pak do mě vpustil,

utrh’ jsem se včasně,

veplaval jsem do jeskyně ústí.

Tam tma nejtemnějšího druhu,

měl jsem nad ním výhodu.

Když se za mnou vydával,

nenápadně jsem vyplaval.

Dech už se mi ztrácí,

nevydržím dlouho,

rozum se mi už potácí,

ale na hladině skoro!

Za mnou krve čára,

velká má je rána,

pulzuje mi tělem jed,

snad vypudí se teď.

Už jsem takřka na vzduchu byl,

bych svou ruku světlu ukázal,

v tom mě šance ten had zprostil,

opět ke dnu stáhl, k sobě uvázal.

Malátný jsem jako malta,

v mém mozku již je vada,

ke ztrátě už nemám nic,

naň se vrhám: „Nedostaneš víc!”

Chytl jsem ho za pačesy!

Jeho hadí hnusný knír,

brzy budou hrdla řezy,

ale plave se mnou níž a níž.

Není čas na chyby!

Vykostím ho jak ryby!

Kousl jsem ho ze všech sil,

po čemž ihned povolil.

Pak meče jsem se zmocnil,

rozřízl ho podél,

o smilování mě prosil,

ale o sobě jsem nevěděl.

Snadná oběť pro něj opět,

chtěl mě sníst, mít svůj oběd,

do tlamy mě nabral,

ale já tam svůj meč dal!

Jak kousl,

tak se pích’,

já zmizl

a on stiskl spíš.

Vida, že mi naletěl na past,

zkoušel mě hned zmást!

Rozzuřil se jako svině, oči září rudě,

ovšem, bylo pro něj příliš pozdě.

Exnul, sotva jsem ho hecnul,

meč jsem pak svůj vytáh’,

do krku ho říznul

a s hlavou jeho se k nebi vydal.

Z vody vyskočil jsem metrů pět

a na loďku si s hlavou leh’.

A tak měl jsem hlavu třetí,

která na stěně teď visí.

Poznat svět byla má představa,

a tak jsem se vydal na cesty.

Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,

prošel jsem zeměmi sty.

Pak konečně jsem došel do hor,

do hor skalnatých zmrzlých, přímo horror.

Tentokrát jsem nedošel tam sám,

byl jsem kýmsi pronásledován.

Hory skalnaté a rozlehlé

jako samotný oceán,

vršky jako žihadélko včely špičaté

ukryté daleko v nebesách!

Nejvyšší ten vrchol přírodě je nechán,

ten já brzy zdolám!

Na úpatí hory pouze kostry,

ale za mnou stále stopy.

Že o nikom nevím,

jsem předstíral,

moc dobře ale tuším,

že mě někdo stíhal.

Je to z tajgy rosomák?

Či snad červený krab jako mák?

Nebo pouhý hmyz,

či snad ibis?

Vyběhl jsem na nejbližší horisko,

kde malá chatka byla,

pro nepřítele žádné riziko,

neboť když jsem vyšel do druhého patra,

slyšel jsem jak mi pod nohama

skřípe dřevěná podlaha.

Tak jsem vyskočil, až stropu jsem se dotknul,

podlahu prorazil a dolů spadnul.

Tam ale nikde nikdo,

jako kdyby vypařil se.

Na podlaze ani smítko,

byl pryč v mžice.

Stavení jsem zvenčí zkontroloval,

zřím jen sněhově sněhový obal,

v něm stopy nejsou žádné,

tedy musí býti v domě.

Mě tento poddruh za námahu nestál,

vyběhnuv jsem se dolů hrnul,

ze země strom první vyrval

a jako na sáně si na ně sednul.

Mračny vedla cesta moje,

bělavé zřím závoje.

A když téměř úpatí jsem viděl,

vyskočil a na vedlejší vrchol letěl.

Ten jsem zdolal opět snadno,

několika skoky předlouhatánskými.

Necítil jsem žádné chladno,

ni když jsem se střetl s větry ničivými.

Jak když ráno bylo nahoře,

vše jsem vidět mohl stoje na hoře.

Rozhlédnuv jsem uzřel pouze další vršky

a pode mnou bílých mraků útržky.

Za ramenem otáčím se,

vidím stínu zdroj,

to vrch vrchů všech vytyčil se,

naleznuv svůj cíl, jsem jak stroj!

Tak sbíhám k úpatí,

cíl můj jest to konečný,

ale hora hladká jako křídla sovy,

překážka to pro mě není, coby!

Když bílou vatou z mraků jsem se prokousal,

povšim’ jsem si, že tu někdo už byl,

někdo tady cestu zanechal.

Že by pronásledovatel do skal cestu vybil?

Nenechav se rozrušiti,

směřoval jsem k svému cíli,

již na vrchol jsem takřka stoupl,

ale náhle do mě někdo kopl.

Po hlavě jsem dolů padal,

- nepadal, přímo letěl!

Všeho, co jsem mohl, jsem se chytal,

až strom jeden se mnou zachvěl.

Nahoru jsem šplhal zpět,

trvalo to chvil jen pět!

Chtěl mě znova skopnout,

já stih’ ho za úd chytnout!

Do údolí shodil jsem ho

a na vršek se postavil,

vydrápala maličkost se jeho,

se velmi rychle zotavil.

Přede mnou tak stál,

ten, před kterým jsem utíkal,

ten, kdo se mě snažil ulovit,

byl puntíkatý rys ostrovid!

Na bojišti malém

jako klasů vedle sebe pár,

pošel jsem tak málem,

když udeřil mě jeho dráp!

Do něj kopnu silou vší,

do mě strká mocí největší,

na poslední chvíli mečem po hlavě,

zamotal se, padá za mnou po straně.

Kutálejíce jsme bojem zaneprázdněni,

ucho z hlavy urval jsem mu,

on mě do krku kous’, že jsem němý,

tak jazyk silou vší jsem chytl jemu,

z tlamy vyrval, rysa odstrkal

a před zrakem jeho jazyk rozkousal!

Šíleně se na něj smál,

nasával jsem jeho žal!

Rozhněval se, stromu chyt’ se,

větev urval, po mně hodil.

Do ramene zasekla se,

řva jsem ji hned zlomil.

Přestávám se kutálet,

nehodlám dál otálet,

rozběhnu se za ním,

z ramene kůl do něj vrazím.

Ocasem mě švihnuv srazil,

ne mě řva, po mně skáče,

pěstí jsem mu do čumáku vrazil

a sbil ho jako rváče.

Naposledy chtěl mě kousnout,

měl by radši k zemi padnout,

za zubiska se ho chopím,

roztáčím ho, k vršku hodím.

Dotrmácel ke mně se zas,

ponížením začal příst i mňoukat,

o milost mě prosí as?

Milovníci koček neměli by koukat.

Zuby jsem naň vycenil,

a hlavu od těla tak oddělil.

A tak na zdi hlava visí,

čtvrtá hlava velkorysí!

Poznat svět byla má představa,

a tak jsem se vydal na cesty.

Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,

prošel jsem zeměmi sty.

Po věčných bojích a čtyřech hlavách

došel jsem k útesu skrytému v travách.

Meč jsem svůj ztratil a kulhal už pouze

a hole, hole jsou má nouze.

Pode mnou balvany s ostrými hranami,

ostrými jako od řezníka sekáčky.

Zájem už nemám, jak hraje se hra s námi,

nestrpím další již překážky.

Oči jsem zavřel a dech svůj hned zadržel,

utíkat kupředu po pár chvil začal jsem.

Usmrtil jsem sebe svým pádem,

setkal jsem se s pekelným pánem.

Hlava jeho plamenem plála

jako Nerem zapálený Řím,

vedle něj zbraň jeho stála,

nepřítele před sebou ve tmě zřím.

Sil jsem nabyl opětovně,

zas jsem mohl kráčet rovně.

Meč mi dal a štít mi věnoval,

utkat chtěl se; chtěl, abych bědoval.

První na mě zaútočil on,

můj štít ho ale odrazí,

hlavicí meče jsem udeřil ránou za milion,

od něj obdržel jsem ránu razantní.

„Mé krve pít chceš, zdá se!”

chytám ho, přitisknu k zídce,

do úst narvu jemu rozřezanou žílu,

„tady máš! Krve saj, užívej mou mízu!”

Palici jeho jsem o zeď pak omlátil,

ode mě ve stěně díry jsou tři!

Jeho zrak ihned jsem uchvátil,

„koukej se! Vidíš ty díry tam? Zři!”

Sebou nenechal se lomcovat,

začal se mnou zuřivě couvat,

shodil mě na zem. „Koukej se sem!”

po čemž válím se se zlomeným nosem.

Využil toho a do břicha vrazil mi

neuvěřitelně neskutečnou silou,

že ze mě vylétly zvratky

a krev mi vytryskla roztrhlou žilou.

Vzchopil jsem se ještě jednou,

zahodil meč a štít nechal u nohou,

jako rysa jsem ho vzal,

on už cítil pouze žal.

Ke stropu ho posílám,

při dopadu mečem seknu.

Přikazuje posilám:

„Chyťte ho! Pošlete ho ke dnu!”

Sluhové pekla, trojhlaví psi

mě na končetiny roztrhli si.

Poskládán jsem na hromádce,

poražen jsem okázale.

Posbíral mé zbytky

a do urny je zamyká,

vítězem té bitky,

do studny mě posílá.

Jsem na dně zanechaný, zcela sám,

osamělý, opuštěný, jak pryč dostat se mám.

Ach, možná přílišnému činu maličkost má čelila…

Má krev ale pro nic za nic nebyla prolita!

Fňukat jsem v momentě tom ustanul!

Z poznání zmizela všechna má okna.

Chobotnice se přec dostane z urny až na stůl

a já vím, jak ona učiní bez mrku oka.

Hlavu svou nacpal jsem až k víku,

započal otáčet ve směru víru,

otevřev urnu ven vypadl,

vyřk’ jsem: „Urna můj nebyla debakl!”

Porážka má

nespočívala v úmrtí,

porážka má

spočívala v trpění.

Po smrti není každý pouze mlád a pln sil,

je hlavně nesmrtelný, čímž se vyděsil.

Mnoho divných věcí se tu děje,

ty, jež by nešly ve standardním světě.

Jako pulec na zemi jsem ležel,

ruce, nohy kol mě poházené,

sic jsem venku na svobodě, ale žel,

torzo bez ruk, nohy z kyčlí vytržené.

Napadl mě proto pak nápad!

Po zídce se vztyčím a pak následuje pád (!),

pád ramene na nastraženou kost,

abych nahodil pak ramenní svůj kloub.

První pokus úspěch,

podruhé stejný výsledek mám.

Nasadím i nohy a vyráží mi dech

zhlédnout dorůst tkáň mi k rukám!

A tak plán můj se skutečností se střet’,

už není moje tělo pouhý střep,

po zdech nyní lezu,

jeho krček neunikne řezu!

Všichni se proti mně vrhli,

všechny jsem v tu ránu omráčil,

zašel jsem tam, kde svůj oheň vždy chrlí,

přerušit, co dělá, ihned se uráčil.

V šoku jsa nátáh’ se pro svou zbraň,

já ovšem vytasil meč svůj naň.

Ruku jsem uřízl skopnuv ho zase,

on nadech’ se, připraven vdechnout mi saze.

Kašle záchvat,

zaslepen černotou,

mečem jsem započal máchat,

kam oči mé dohlednou.

Pak jsem potkal jeho štít,

zkusil mě bodnouti jako štír,

k zemi jsem sešel,

jeho hned obešel,

od paty k hlavě má ode mě řez,

ve dví na zem spočne,

nehnutý jak pařez,

boj tímto konče.

Sekl jsem ho pod zátylkem,

hlavy zbavil, byla mu nadbytkem.

A tak mi zeď nyní zdobí,

pátá hlava s rohy jako kopí.

Poznat svět byla má představa,

a tak jsem se vydal na cesty.

Hvozdy jsem prošel a řeky jsem přeplaval,

prošel jsem zeměmi sty.

Až nakonec došel jsem k sobě,

po předlouho šílené době.

Hlavu hned na zeď jsem pověsil,

pyšný, že vždycky jsem zvítězil.

Na stěně mi visí pět hlav.

Od každého nepřítele jedna.

Jeden velikánský měl hlad,

druhý na mě skočil ze dna,

třetí málem mě utopil,

čtvrtým pronásledován jsem byl,

pátý věznil mě v urně,

ale nakonec sťal jsem všem hlavu ručně.