Pod stromy toho krásného zpěvu

Tam, v lesích zelených,

v hnízdě ptáčata sedí zpívajíce.

Celým okolím jejich zpěv rozléhá se,

slyší je i lidí hlouček v kánoích.

I rozhodli se slyšíce toho krásného zvuku,

že zastaví na tom krásném pěveckém břehu.

Ptáčata radujíce pějí do výše,

vítajíce rasu lidskou, kterak vylézá z kánoe.

Vylezše z řeky určili místo táboru,

hned pod stromy toho krásného zpěvu.

Znenadání tu stan a tu ohniště

pod hnízdem vyrostl v očích ptačích.

Pozor si nedávaje přibil si prst jeden z mladších.

„Chi chi chi,“ posmívá se mu jeden z ptáčků,

„Opeřenče, nesměj se!” hrozí mu pěstičkou vzhůru.

Dítě nešikovné se utrhuje,

trucovat si jde radši k vodě,

mumlá si pro sebe o tvorech létajících,

chladě si prst v proudech říčních.

V táboře byla sestavena již i kuchyně,

na pařezu jednoho starého smrku.

Splývají nyní s přírodou lidé,

hned pod stromy toho krásného zpěvu.

Zrovna bylo období měsíců letních,

navzdory tomu k večeru ochlazovalo se,

nutné tedy bylo zatopiti a sehnat něco k stravě,

neváhali a započali přípravu ohniště.

Tu jeden vytáhl sekyru

a skácel strom jemu nejblíže,

ten spadl v okamžiku

a dopadl na jehličnaté větve.

Nyní mají dřevo k zátopu,

to je však jen část jejich triumfu;

spadlo i hnízdo ptáčků malých,

jak větev jablek zralých.

Vězeno teď je, co jíst budou k večeru

hned pod stromy toho krásného zpěvu.

V přírodě krásně je,

kdož o tom pochybuje?

plavit se řekou a utábořit se na břehu,

hned pod stromy toho krásného zpěvu.