Ráno, ráno, raníčko

Stala se mi taková vtipná příhoda,

doteď nevěřím, že jsem toho byl svědkem,

bylo to jednoho jarního rána,

že puknu smíchem, myslel jsem!

Jako každé ráno,

vydal jsem se do školy,

byl jsem znuděný,

tak ňák jako vždycky.

Z té nudy se mi chtělo spát,

oči se mi samy zavíraly,

avšak měl jsem přestupovat,

tak snažil jsem se vnímat zastávky.

Po doražení na přestupní stanici,

vyčkával jsem na další spoj,

samozřejmě dorazil zcela přecpaný,

vměstnat se tam byl teda boj!

Nakonec jsem vyhrál místo u řidiče

a jako bonus jsem slyšel každé vyřčené

slovo.

Náhle rozpoznávám hlasy mně známé,

za zády spolužačky zrovna měly drbací

kolečko!

Ihned jim nastavuji záď!

Rozhodně mě nesmí zřít.

Snad neviděly moji tvář!

Nemám kam teď odejít.

Právě nyní nastává ta chvíle,

kvůli níž se neustále smáti musím,

něco takového se jen tak nestane!

V jakém světě se to vůbec nacházím?

Jedna holka vykládá:

„Já ho mám již plné zuby!

Jak při hodině si povídá!”

vyprávěla celá rozzuřená.

O kom asi mluví?

V tom hnedka dodává:

„Občas nerozumím, co hovoří!

jeho slova jsou nesmyslná!”

V tu chvíli měl jsem podezření,

to snad o mně mluví?

„I jiné holky mi to říkaly!

Ale jak jsme jeli do Prahy,

tak seděly v kupé s ním

a to jim nevadilo, tak nevím!”

Že by snad pomlouvaly mě?

Je to možné?

„Jednou mi volal,

neznala jsem jeho číslo,

tak se ptám,

kdo je to?

Odkud měl můj kontakt?

Řek’ jen, že má své lidi.

Proč musel mě otravovat?

Myslela jsem, že ho zabiji!

A pak mi volal znova!

Tehda, když jsme jeli do Prahy,

opět, kdo volá, jsem nevěděla,

jen měl nějaké řeči!”

V tu chvíli jsem věděl,

že slyšet jsem je neměl,

doopravdy o mně byla řeč,

smíchy mě už chytá křeč!

„Hovor s ním zdál se mi věčný,

to snad i venku uzrály hrušky!

A že se mnou chtěl mluvit znovu,

si asi dělal srandu?!”

Celý její monolog byl směšný,

jak byl směšný, tak byl lživý.

Kdysi jsem této dívce volal,

abych se na maličkost zeptal,

bývali jsme totiž kamarádi,

nečekal jsem, že jí to otráví.

Důvod mého hovoru

vyřešil jsem s ní v mžiku,

bylo léto a organizoval jsem výlet,

myslel jsem, že by s námi chtěla vyjet.

Samozřejmě žerty jsem si z ní tropil,

z mé kamarádky srandu jsem si udělat

musil!

Avšak kdo jsem, řekl jsem jí v klidu,

naopak, byla potěšena, že mě slyší!

A tak sdělil jsem jí mou nabídku,

následoval hovor předlouhý.

K překvapení mému,

nehovořili jsme hodinu,

mluvili jsme hned dvě!

A potom ještě napsala mně.

Že bych ji tehdy obtěžoval?

Určitě ne, sama si se mnou povídala.

I řekla, že je potěšena mým hovorem,

ač jej vůbec nečekala.

A proto (!) se tak směji,

když svým kamarádkám vypráví,

že jsem vřed jejich společnosti,

přitom hlas můj ji potěší.

„Hovory s ním byly hrozné,

říkám mu smaž si mě,

smaž si mě!

komentáře měl hloupé.

Volal mi pak ještě jednou,

já rudla jsem vztekem!

nenávist mě uchopila,

ničila jsem pohledem!

Přec jen jsem to zvedla,

klidná jako jezerní hladina,

ale jen jsem jej slyšela,

málem jsem vzteky vybuchla!”

Takto rozvášněná soptila na celý autobus,

jako kdyby tam byla sama, jako ojedinělý

kus.

Smíchy jsem se mohl potrhat,

neb celou vzpomínku předělala,

že dovolil jsem si její čas mrhat,

že ten telefonát byl otrava.

To, že volala mi potom ona,

to společnicím již neřekne,

to, že radost ji naplňovala,

to nechá si jen pro sebe.

Dále jim zatajila,

že celou dobu mluvila ona,

chtěla se mi svěřit,

tak vyslechl jsem její slova.

Potom zapomněla zmínit,

že mluvili jsme hodiny dvě (!),

držela se ale své role,

řekla, že jsem kazisvět.

Před kamarádkami byla drsná,

teatrální to byla scéna,

ovšem jak milá na mě byla,

to by jim nikdy neřekla.

Nejlepší ze všeho bylo,

že plány si se mnou udělala,

až se uvidíme, se těšila,

jako malé dítě na ježíška.

Přítelkyním povídá:

„To vám byla hrůza!”

mně ale povídá:

„To byla sranda!”

Skutečnosti překrucuje,

jako prádlo při ždímání,

břicho mě už smíchy bolí,

co jim ještě nevypoví.

To by bylo k té první historce,

kdy mluvili jsme spolu poprvé,

znovu teďka připomenu,

co řekla k té druhé.

„Jak jsme jeli na exkurzi do Prahy,

z ničeho nic mi mobil zvoní,

zvednu jej a říkám,

kdo mě to teď vyzvání?

On nemoh’ prostě říci,

že volá mi on!

Raději nechal můj hněv vířit,

mám z něj výron!”

Než bude ale pokračovat,

o čem je řeč, vysvětím.

Jela se školou do Prahy,

nevyhla se obtížím.

Její vlak se porouchal,

vyrazit včas nestíhal,

tak měla velké zpoždění,

jestli bude stíhat, nikdo neví.

Tu (!) přichází ten moment,

kdy dovolil jsem si zavolat,

zeptat se, jak je na tom,

a co pro ni mohu udělat.

K překvapení mému

nevěděla, kdo jí volá,

zaskočen jsem byl,

to vážně neví, kdo jí volá?

„Přeci já,” jí povídám,

„to mě vážně nepoznáváš?

Ty si čísla neukládáš?”

pobaveně dodávám.

Zeptat jsem se tedy chtěl,

jestli v rámci možností je v pořádku,

zdali se setkala s druhou partou,

která měla smůlu stejnou.

Mimo jiné mi to bylo řečeno,

ať zavolám a zjistím,

jestli se jí něco dalšího nestalo.

Jen pomocnou ruku nabízím.

Slovo si ale urvala

jako Jeníček perníček,

do lesíka mě poslala

bez dalších připomínek.

Proto je to tak úsměvné!

Ani ke slovu mě nepustila,

byvši k tomu tak hrubá,

nyní v autobuse vypravuje:

„Z ničeho nic mobil zvoní,

neznámé číslo svítí,

kdo to může být?

Přiložím k uchu a začnu mluvit.

V tom slyším jeho hlas,

jako z žiletek provaz!

Toho co měl na srdci,

bylo jako mravenců v mraveništi!

Sotva ke slovu mě pustil,

pořád do mě něco hustil!

Ve mně se krev vařila!

Pouze zlobu jsem cítila!

Oknem bych ho prohodila,

za živa bych ho upálila!

Nepřikládala bych polínky,

nýbrž benzínu kanystry!

Než on stihl domluvit,

já stihla doběsnit.

Řekla jsem mu pouze

jdi laskavě do háje!”

Já už jsem se řehtal nahlas,

to je vskutku pomaz,

to snad ani nemůže myslet vážně,

dít takto nepravdivě.

Přísedící jí to ale všechno žraly,

ba ji snad i obdivovaly.

Když to ale vezmu kolem a kolem,

jedna otázka mi zůstává v hlavě.

Kdy nastala ta chvíle, onen

moment (!),

od nějž už nejsme přátelé?

Vzpomínám si velmi dobře,

jaké skvělé jsme vedli konverzace.

Byla pro mě spolužačka číslo jedna,

bez ní nebyl den pohodička.

Jala se vyprávět historku třetí,

neuvěřitelné jak moc ječí.

Stručně vysvětlím děj,

neb jistě pozmění jej.

Naše škola byla velké ochoty,

zařídila výlet do hor.

Nejlepší bylo ubytování,

krásný to prostor!

Jednoho večera mi píše:

„Spíš? Přijď k nám do pokoje!”

neboť během odpoledne jsme se k sobě měli,

řek’ jsem si proč ne? Jistě bude kopec

srandy.

Důležité nyní bylo,

aby vše rychle proběhlo,

z přistihnutí na chodbě v noci

vždycky problémy pouze byly.

Chvatem došel jsem k jejich dveřím,

pouze smích a hihňání slyším.

Tedy klepu,

musím z chodby pryč,

jejich pokoj utichá,

neslyším zhola nic.

Klepu tedy dál,

z tohoto bude průser,

v tom slyším jen:

„pššt pššt holky, přišel houser!”

Jsa v šoku, co to slyším,

nelením, ji vyzváním.

Nejenže mi neodpovídá,

ještě v chodbě mě nechává!

Po chvíli dlouhé,

na škvíru dveře otvírá,

nevidím ovšem ji,

nýbrž její spolubydlící.

Ta říká mi hláskem jemným jak hedvábí:

„Víš, my asi ulehneme do lóží.”

Nestačím valit oči,

co je toto za chování?

Slyším kohosi za rohem,

tak čekaje se schovávám.

V tom naplní se pokoj hlukem,

jasně, jdete spát, věřím vám.

Na cestě zpět,

potkal jsem dozorů pět.

Děkuji Simono,

chtěl jsem se jen vidět.

Když vyřkla:

„Dobýval se k nám do bytu!”

říkal jsem si jen,

co je to za proradnou mrchu.

Její líčení mě ale pobavilo vřele,

měla by psát pohádky, ne sedět ve škole!

„Já pořád nechápu,

co ho to popadlo!

Najednou přišel k našemu prahu,

až se mi z toho sevřelo hrdlo!

Dobýval se dovnitř,

byť nedobil dveře!

Bušil tak zběsile,

bály jsme se vevnitř!”

„Ale to snad né,”

jedna se ozve.

Nevěřím vlastním uším!

Už i ony vědí, že přehání!

Tu kalich uvěřitelnosti přetek’!

Neuvěří jí už zbytek!

Jak teď vyřeší situaci?

Bude si stát za svým,

či přizná konfabulaci?

„Dobře, možná nebušil jak kovář

do kovadliny,

ale minimálně jako kdyby tloukl

hřebíky!”

Přísedící hlavami kroutí. „Vždyť by

dělal rámus,

proč by dělal hluk, když by nechtěl

dozorů shluk?”

„No to mě podržte!”

vykřik’ jsem nahlas,

snad neslyšely mě?!

Schoval jsem se zas.

Uf, mají mě za cizince,

asi nepoznaly můj hlas.

Teď už musí pouze pravdu říkati!

Však už teď jí nechtějí věřiti.

Naplňuje mě štěstí, že ji prokoukly,

jak bude si nyní počínati?

„Tak či onak,

chtěl mezi nás,

zkoušel všechno!

I nás zmást!

Byl jako vlk!

A my jako kůzlátka!

V tom si odfrk’,

a stěna se otřásla!

Asi myslel si,

že stěnu prorazí snáz,

ni jsme nedýchaly,

chvělo se to v nás!

Nestrachovaly jsme se,

přímo jsme se bály!

Takového surovce,

co udělal by s námi?!”

„Dobře, Simono,

už meleš hlouposti,

raději povím já,

jaké s ním mám zkušenosti.”

Přeci jen ty slečny nejsou hloupé!

Rozpoznají řeči vymyšlené!

Že lidé stále rozpoznají nesmysly,

mě těší,

jsem ovšem zvědav,

s čím přijde přísedící.

Předtím dovolím si ale poznámku,

zapomněla ještě čtvrtou (!) historku:

Měla zrovna narozeniny

a jí jsem se rozhod’ zavolati.

„Jsi milý, děkuju,”

říká mi do telefonu,

„když nepočítám nejbližší,

jediný vzpomněl jsi si.”

No nic,

hlavně, že ji otravuju.

„Takhle jednou po testu,”

ujmula se řeči druhá,

„řešili jsme správnotu.”

„Správnotu?” někdo se ptá.

„No jako správné odpovědi;

každopádně jsme našli shody,

načež povídá: Jé!

Měl jsem stejné odpovědi!”

Hm, to mi je zvláštní, kam tím míří?

To nezní jako pomluva tradiční.

Děvčata se smála

a druhá se ušklebuje,

tu třetí mluví z náhla,

v záchvatu vypravuje!

Slova z úst se valila,

jako sněhu lavina!

Mlela a mlela a mlela,

kávu z toho namlela!

V tom holky ji zarazí:

„Zpomal! S kým závodíš?”

Výraz uražený pohodila,

„je toho moc, víš?”

Utrhnuvši se tedy káže:

„Jednou z rána

vkročil do třídy,

neřekl ani slovo,

házel pouze pohledy.”

Jelikož mi nikdy na pozdrav neodpověděly.

„Pak do mě strčil,

byť mě neuhodil!”

„To si pamatuji!

Říkala jsi,

že podrazil ti nohy!

Pak ti řekl něco…

ať se klidíš z cesty!”

„Momentíček prosím!”

vstoupí mezi ně další,

„Mně jsi přeci řekla,

že tys (!) ho chtěla uhodit?!”

„Co to povídáte?!”

nezdržuje třetí se,

„ty jsi spadla na kolena,

přímo jemu do cesty,

pak ti řekl z legrace,

zdalis chytla zajíce.”

„Takhle to nebylo!

Já tam byla!

Šel si na věšák dát věci

a měl blbý kecy!

Za zády jsi mu hrozila

sevřenými ruky v pěsti!

Nevzpomínáš si?”

čtvrtá všechny opravila.

Slyšíc to pátá,

též dodává:

„Ne, ne, ne, ne, ne!

Ráno neřek’ ani slovo,

jen zavadil o tebe

a řekl ti bacha holko.”

„Jsem si jista mou verzí!

Strčil do mě, až jsem spadla,

jak kdybych byla kuželka!

Toto moje hlava nevymýšlí!”

„Mně jsi stejně řekla

všechno nějak odlišně.

Prý zavadilas o batoh,

pročež sbíral tě ze země.

Odešel ze třídy

a tys odplivla si,

pak vrátil se zpátky

a řeklas mu díky.”

„Dík by mu nikdy neřekla!

Nesnáší ho, tos to nepochopila?”

„Tak on není tak hrozný,

jen jsme si nesedli.”

„Co to plácáš?!

Nejradši bys ho jak marmeládu rozmázla!”

„To teď neřešte,

všechny nás štve!”

„Mně ani ne,

vždy ptá se, jak mi je.”

„MÍŠO!”

ozvalo se jednohlasně.

„Jen říkám,

že je to s ním k vydržení!

Ráno ho potkávám,

vždycky se dáme do řeči.”

„Bože můj, to je jedno!

Jak to teda bylo?!”

„Tak, jak říkám já!

Šel si na věšák dát věci,

a strčil do naší Katky!

To mě nikdo neposlouchá?”

„Vždyť teď říkala jsi,

že se cestou ani nedotk’!

Pouze mumlal si pod vousy cosi,

a proto od něj Káťa nemá otok!”

„Ani jedna neví z vás,

co teď říká!

Pravdu mám já!

špitl, že jí zlomí vaz!

„Tak to neřek’ určitě!

A vůbec,

to jsi nevyřkla!

Myslíš, že jsem blbec?”

Tu se pouze ukazuje,

jak jsou drby pravdivé,

nelze jim věřit slepě,

Třeba je mít ověřené.

Samy ani neví,

jak ty věci byly,

už řekly tolik verzí,

že se v nich ztratily.

„Neječte na celý autobus!

Co je tohle za pokus?

Vymyslet tu největší špínu?

Myslela jsem, že říkáte vždycky pravdu!”

„Však říkáme!

To ony to spletly!”

„Vážně?

Asi šest verzí jsme slyšely!”

A vůbec, Simono,

Ty tvoje příhody,

nějak nezdají se mi!

Že neříkáš přesně, jak to bylo?!”

Hádali se tak hlučně,

až vyskočil někdo z okna.

To bylo tak neusnosné,

že i směšný zdál se trest Sisyfa.

Konečně jsme tu,

utichl rušna zdroj,

vystoupím, před ně jdu,

zdravím je ahoj!