Sál

Otevřu oči maje hlavu zmatenou.

Kde to ležím? Kde to jsem? Co se tu děje?

Cítím bolest, bolest v hrudi, ta sužuje mě

a hledě ke stropu zřím šmouhu bělavou.

Jednu ruku necítím, mám ji umrtvenou,

očima kroutím a kolem sebe hledím,

snažím se vstáti, vypátrat, proč zde ležím,

nezvednu se sílou vůle, přidělán jsem.

Patrně sním, či bdím, zdá se mi jenom sen!

A hle! Lidi v zeleném nade mnou stojí!

Roušky před ústy majíce skalpel drží!

Řízli do mě znova! Neúnosná hrůza!

Cítím věci předtím nikdy necítěné,

každý dotyk pod žaludek nadnese mě,

lehce nadzvedávají se moje žebra.

Hrudník celý zvedne se mi - jsem jak škeble!

Moje části, které byly vždycky pevně,

včil tak křehké, lehce otevřetitelné!

Leč bolestí omdlévám, vybavuji si:

Operace jest důvodem mé přítomnosti.

A nyní jsem probuzen z umělého spánku,

trpím tu, oči mi slzí, nejradši bych křičel!

Řval bych (!), kdybych mohl, jsem však ochromený,

nevydám ani hlásku, ba ani dýchat!

Ni dýchat (!) nemůžu! Nemohu se hýbat!

Chtěl bych zpátky do bezvědomí, bez vědomí,

v mdlobách přečkat operaci, nevidomý…