Sestřička

U stolu sedím a jím,

nevšímaje si druhých, svačím.

Sestra, ta rodiny vřed,

si přisedává ječíc opět.

Matce mluví do duše,

poslouchaje ji, slyším hůře.

Pomoci si dovolím

v řešení situace, tak smím?

Z úst mi jdou moudrá slova,

podivně na mě hledí jak sova.

„Ale prosimtě!” vyřkne,

zpochybnit dovoluje si mě?

Pokračujíc v řeči své,

shání odpovědi na mnohé.

Kdyby uposlechla mě,

neptala by se máti nově.

Neb laskavý jsem člověk,

odpovídám jak kolovrátek.

„Ale prosimtě!” vyřkne,

vůči mně zcela neuctivě.

Stůl se obrací, padá,

přes něj letím, ruka ji chytá.

Pod krkem ruka ji drží,

na okně její hlava leží.

Mačkaje svírám ji víc,

nevypoví zhola nic.

Všechna drzost je ta tam,

„smiluje se, všechno ti dám!”

Hněv nakupil se rychle,

za týdny a měsíce,

Hle! Kdo je teď podřadný?!

Kdo je teď méněcenný?!

Ty, jako vždy, ty, chápeš?

Nechutný bídný hmyze!

Kdo je tu nadřazený?

Kdo měl vždycky navrch, hm?

Já! Jako vždy, já! Chápeš?

Neutápím se v pýše.

Snad si uvědomuješ,

jak činím velkoryse!

Milostí zaplavuji,

ty proradnice, tebe!

Nevážíš si dobroty,

teď ti puls hezky tepe!

Ach, jak nesnáším tebe,

přec chovám se zdvořile!

jsi jen kus hnusné zvěře,

krví zbarvím ti košile!

Ty nejsi mrak, kazič dne,

tys jed! Otrávíš mě hned!

Teď tu jsi ale na dně,

proto poslouchej mě teď!

Bude-li se toto opakovat,

takto mě tu zesměšňovat,

udeřím znovu! Střihnu ti míchu!

A mně jen bude do smíchu.

Hm, dech už neslyším,

srdce též neslyším,

žádosti neslyším,

pláč již neslyším.

Ruku k sobě stahuji,

ona leží na zemi.

Zemřela, usuzuji,

nehýbá už lícemi.

Co se dá dělat?

Beztak by pošla,

dnes, zítra, pozítra?

Může si za to sama.