Singletový kyslík

Singletový kyslík vzniká tak,

že určitá látka světelnou energii přijme

- tím se dostane do excitovaného stavu -

a několika způsoby se zbavit jí může.

Nejčastěji je to formou tepla,

nebo emitací fotonů, tedy fluorescencí,

či svou energii předá okolnímu kyslíku,

což ze všeho je nejdestruktivnější.

Dochází k tomu, že valenční elektron změní

svůj spin,

čímž se dostane do valenční vrstvy druhého

atomu.

Taková molekula mnoho energie má

a zničí vše, co přijde s ní do styku.

Dobrým producentem na příklad je

azaftalocyanin,

jenž produkuje ještě více, pokud

dimeruje,

neboť intramolekulární přenos náboje

- nezářivý proces - dimerizace potlačuje.

Kvantový výtěžek měří se pomocí

spektroskopie.

Do kyvety dáno rozpouštědlo,

diphenylisobenzofuran

a nakonec zkoumaná látka.

Dále vzorek ozařován světlem

o určitých vlnových délkách,

excitujeme tak producenta, a na

absorpčním spektru sledujeme,

kterak absorbance DPBF poklesává.

A tak započalo měření…

Ve tmě vidím pouze digestoř,

oranžová čísla svítí mi do tváře,

kyveta nehnutě na místě,

klepou se mi z toho paže.

Stačí o chvíli se zpozdit,

měření mohu zahodit,

stopky pozoruji neustále,

abych zavčas clonou zavřel světla zdroje.

Když patnáctisekundové intervaly běží,

nervózní jsem - vždyť tady i milisekundy

hrají roli.

Bez mrknutí oka musím hledět

a v pozoru být, nenechat se rozrušit

ničímkoli.

Dalších patnáct sekund zírám,

ten okamžik, kdy zřím 00:30:00, očekávám.

Kéž bych mohl aspoň odstoupit,

na chvíli optickou lavici opustit…

Měření takových ještě pár

a pak celé zopakovat,

po výsledcích prahneme,

byť se z toho nezblázníme!

Další měření proběhne v toluenu

- nekoordinačním rozpouštědle.

Zkoumán nyní nesmyetrický azaftalocyanin

s dibuthylaminopyrazinovou

substitucí

maje jednu dimethyltetrahydropyrazinovou

substituci.

První ozařování krátce trvá,

pouze jedna minuta,

avšak další…

Po nich snad budu o sto let starší!

Ve tmě vidím pouze digestoř,

oranžová čísla svítí mi do tváře,

kyveta nehnutě na místě,

klepou se mi z toho paže.

Neb ozařuje se již dalších dvě stě sekund,

mohu si na chvíli do křesílka sednout,

bez mrknutí kontroluji stopky upjatě,

jak ozařuje se kyveta na světle.

Dlouho sedím nehnutě,

po čemž na mě mrkne číslo mrňavé.

Mrknu zpátky s úsměvem,

slyším: „Hned teď pojďme ven!”

Pro minutu jednička

city mé změkčila.

V tom náhle z jedné číslo je dva,

kde je? Kde je má jedna?

Uviděvše bědování moje

ostatní čísla se mi smála.

Konec tohle, konec to je,

trojka mi už mává.

Mráz mi přejel po zádech!

Sebou jsem ihned otřesl,

mám už jen chvilek nemnoho,

abych zas vzorek přenesl.

Jsem já to hrozné nemehlo!

Zákrytku jsem zavčas zavřel,

vzorek do spektrofotometru byl dán,

z počítače na mě abosrpční graf koukl a žel!

O mnoho ubyl diphenylisobenzofuran.

V hlavě mám už šum,

slyším srdce moje bušit

a z kyvety slyším ruch.

Zašel mi rozum,

boudu na mě chtějí ušít,

obuškem rozbiju světla kruh!

Pak vzpamatuji se ihned,

hlavou mlčky zakroutím,

k pyridinu čuchnu,

znovu se tak probudím.

Čerstvý jako vítr

ke kyvetě stoupnu,

hlasy slyším rázem,

hlasů slyším spoustu.

Prosí mě o milost,

chtěj’ vypustit ven,

žít si svůj život,

vypořádat se s katem.

Nepřistupuji na takové bláznovství,

nejsem ještě tak moc šílený.

… Pravda ale je,

budou-li na svobodě,

odejít budu moci,

osud svůj mám v moci…

Ne ne ne, nesmysl,

mají smůlu,

my ty výsledky potřebujeme,

to mě maj’ za moulu?

Světlo jsem přerušil,

úbytek přeměřil,

na světlo dal je zpět,

nechci jim nějak přispět.

V klidu mě nenechaly,

přemlouvání započaly,

já neposlouchal zprvu,

ale nebylo úniku!

Zacpal jsem si uši,

přesto mě ruší,

začal jsem křičet,

oni na to řinčet!

Židlí jsem hodil,

pod stůl jsem zalezl,

v tom ozval se oddíl,

hluček do hlavy mi vlezl.

„Pusť nás, pusť nás!

Vždyť to znáš!

Pomoz nám ven,

být s jedničkou byl tvůj sen!”

Ano! Jen sen!

přeci snil jsem!

Vše rázem utichlo,

měření započlo.

Graf se mi objevil,

výsledky čekané,

světlu jsem nastavil,

nejsou řeči volané.

Pak jednohlasný sbor se ozve:

„Pusť nás ven, ty sobče!”

Za hlavu chytl jsem se.

„Proč to po mně chce!”

Křičel jsem na strany všechny,

kolem mě praskaly stěny.

Nevydržel jsem ten nápor,

nekladl jsem jim již odpor.

Kyvetu jsem popadl a napřáhl,

o zem ji co nevidět roztřísknu!

V tom kolega do místnosti vtrhl,

já všimnuv si ho vykoktal jsem: „Jen-

jen s-se pr-protah-huju…”