Spolubydlící bdí

Patrně již mrtvé to jest,

avšak stále dýchá to.

Jako vzdechy před smrtí

věčně vydává to.

Nespí to,

nýbrž bdí,

ani v noci nespí,

jitří mě to.

Pohybu schopný je,

i když zcela nepatrně,

přejet jazykem po patře,

když ho trápí žízně.

Asi nemocný je,

něco se děje,

jako kdyby dílky duše,

utéci snažily se.

Každým dechem jeho čas se krátí,

ona chvíle rychleji a rychleji se blíží!

Když ony vzdechy a po dechu lapy slyším,

moc dobře vím, co udělat musím.

Mé ruce svírajíce chtějí něco uchopiti,

„Ještě ne! Ještě ne!“ musí ještě počkati.

Hladovějí a bdí, ony vědí,

v tichosti v kapsách vyčkávají,

mnohem důmyslněji plánují,

přesně ví, pro co teď trpí.

Vždy, když ony vzdechy slyším,

cítím, že to jsou nářky.

On neusíná,

on umírá!

Vím to, já to cítím!

Vzdechy kontrolované to nejsou!

Kousky jeho duše to jsou!

Čas stále pravý není,

měl bych čekati.

Ale já nechci!

Udělám to teď hned!

Mé ruce polštář uchopily,

vidím tu jejich píli,

pevně jej svírají a připravují,

nohy jen napomáhají,

blížeji a blížeji kráčí,

smysly jen číhají.

Poslední nádech,

opětovný výdech,

malý vzdech

a očekávaný zděs.

Teď!

Ó to není sen!

Je to čirá skutečnost!

Konečně! Tu jest ten den!

Zápolí a zkouší,

mé ruce nepovolí!

„Příliš pozdě!“

vím moc dobře!

Je mrtvý

zcela jistě,

je to krásný

takhle v tiše.

Skomírání

není žádné,

blažená je

tato chvíle.