Vařený ňok

Bloudím. Bloudím. Bloudím?

Tam a zpátky, zpátky a tam,

s proudem plavu sám,

černé stěny a dno taky,

bublinky tvoří vlnky,

že jsem opuštěný, soudím.

Točím se na místě v koutě,

nebo jen ležím a hledím

na stříbrnou oblohu,

jež odráží mou podobu,

pak opět klesnu ke dnu,

a přemýšlím.

Bylo nás víc.

Každý den bok po boku,

smáli jsme se slunku,

zvládli tolik překážek

a teď přes pár dírek září paprsek

a jinak nic.

Kde asi jsou

a proč tu nejsou se mnou?

Si užívají někde venku,

zatímco já, já! Tu měknu

a nemám nic jiného než vzpomínku!

Přitom nerozloučili se ani jednou.

Odešli ode mě.

Ploužím se nad zemí

a připomíná mi obětí

každá bublina,

co oddělí se ode dna

a vznese se přese mě.

Ale někdy je velká,

že mě vynese, a říkám si,

tam někde čekají na mě!

A už brzičko se spatříme!

A jak mě teplý proud nese,

vidím (!), že utekli asi…

Padám… padám? Padám.