Veverka

Dutinu jednoho stromu

obývala hnědočerná veverka.

Životem moc již neoplývala,

a tak seskočila střemhlav dolů.

„Ke konci se tato bída blíží,

už jsem toho měla beztak dost,

skáču mezi stromy nikoliv pro radost

a neustále se mi do domova někdo plíží.”

Poslední slova veverka si řekla,

těšila se na dopad vysněný,

letěla jako náboj střelený,

chodník políbila a už života nezná.

Všimli si toho civilisti,

zrovna náhodou šli okolo,

hnědočernému savci se ulevilo,

oni ale jiným dojmem byli si jisti.

Jali se hned masáže srdce

s touhou zachránit tu nebohou,

již si mysleli, že zachránit ji nemohou,

načež zvedla se ze země prudce!

Odskákala k nejbližšímu stromu,

vylezla si mezi větve,

chvíli pobyla strnule,

pak spustila v rozzuřeném tónu:

„Já dám vám! Já stáhnu vás z kůže!

Pokazili jste mi sebevraždu!”

K nim doléhá jen pištění ze stínu.

„Slyšíš to? Děkuje nám!” povídá jeden blaze jak kůzle.

„Ty malý kousku hnoje! S tebou do ohně!

Zkus si žrát jen ořechy a šišky! Tu máš! Pochutnej si!”

Ječíc na ty negramoty, hází dolů všechny šišky.

„Ó! To je dar! Tím nám chce poděkovat!” druhý na prvního koukne.

„Zkus si rodit čtyři mláďata dvakrát ročně

a pak koukat, jak většina chcípne během zimy!

Na tos nepomyslel, ty… ty… ty… hrdino! Nepomohl jsi mi!

Máš vlastní mlaďata? Starej se o ně!”

Jsouce plní radosti a štěstí,

mávají do korun listnatých,

cosi v rukách chlupatých

veverka připravuje hrozíc pěstí.

„Myslíš si, že si sem jen tak přijdeš

a zachráníš první mrtvé zvíře,

které ti přímo k nohám spadne - to je k nevíře,

ale po tomhle se pomineš!”

Odhodlaná vykonat svou pomstu

na nebohého chlapce skáče.

Otevřevši pěsti své káže:

„Litovat budeš, cos provedl tvrostvu!”

Dopadla mu přímo na obličej,

ocas strčila mu rovnou do úst,

kluk zažívá chvíli plnou hrůz,

potácí se na zem zády na dlaždice.

Savec zmocnil se tak svého cíle,

zadníma packama otvírá mu pusu,

ocas ztopoří a nahne se k němu,

do dutiny ústní vpouští mu své fekálie.

Ocasem zamete mu jeho tvář,

drápy poškrábe mu hruď i břich.

Přestat v tomto okamžiku byl by pro ni hřích,

chlapec i jeho druh začali řvát.

„Proč?! PROČ?!” provolává, bobky vykašlává maje v očích slzy,

hlodavce to ale nezajímá,

co kluk křičí, to nevnímá,

bez mrknutí oka roztrhává kalhoty.

Přihlížející se rozhod’ vložit mezi ty dva,

jak do míče do zvířete kopne,

to ovšem hbitě chytne se za větve,

padá na kopáče a ten již ví, že to byla chyba.

Celý obličej mu obalila,

drží se za jeho uši,

co má dělat dítě tuší,

hlavou bije o svodidla.

Veverka však předvídajíc tento krok,

stáhla se ze své pozice včas.

Nebohý se bije, byť si nezlomí vaz

a savec druhému se vrhá na bok.

Od boku rozkousává bedra klučinovi,

ten již pozvracel se, bezmocně jen leží breče,

na zádech již žádná kůže,

tak veverka vyrve orgán fazolový.

Přehodí ho k lidským lícím - ustnovuje svou dominanci

a vratí se k druhému břídilovi ke svodidlům.

Zcela otupělý, nos má zplcatělý, modlí se všem bohům,

nechť již zanechá řádení tento ďábel od přírody.

Neb bůh jen jeden je a tak to i zůstane,

uražený každý z nich, že modlil se k více,

mládencům svá božská záda nastavuje

a neobtěžuje se řešit tuto klukovinu ani Re.

Se vší surovostí, přesto ladně,

vytrhává jazyk z pusy hocha,

pokračuje narváním mu ho do zadnice a se kochá,

kterak bezmocně se lituje ono mládě.

Naleznuv poslední kousky síly v sobě

chce chudák přítelovi zastaviti krvácení.

Doplazí se k němu, slzy proudem roní,

zře jeho tělo poblije se a vypoví: „Byl bych radši v hrobě!”

Naposledy savec zuby do jejich těl zakous’

a odebral se do vysokých korun stromů.

Toho bez ledviny snaží se kolega přivést k smyslům,

činí tak taháním mu za kost.

Při smyslech už oba,

vidí, že k nim padá koule ničivá,

brečíce křičí: „Ne, NE! Prosím už NE! Ty všivá!

Nech nás už BÝT! Nech nás! PROBOHA!”

Na chodníku nyní leží ve své krvi rozpláclá,

ta se už nikdy nepostaví.

V tom jeden spustí tónem naříkavým:

„Koukej! Vždyť ona se usmívá!”