Vzruch a stín

Je tma a je ticho. Ale ne příliš. Jen tak, abys slyšel vlastní kroky.

Je den a je světlo.

…

Je tma a je chlad. A zklamaný vítr vrací se ti pod kabát.

Je den a je vůle.

…

Je tma a je ticho. Ale ne příliš. Jen tak, abych slyšel tvé kroky.

Je tma a je chladno. Tak akorát, abych věděl, že je ti zima.

Je ticho a je vánek. Ale ne příliš, jen tak, abych slyšel tvou hruď.

Je hvězdná obloha, ale není úplněk. Nevidím tě, ale vím, kde jsi.

Není den, ale je světlo.

…

Je tma a je ticho a já slyším kroky své a kroky tvé.

Je tma a je ticho, tak akorát, abych slyšel klop klop sladěné chůze.

Světlo opět odchází.

Je ticho, je mráz, klop klop, současně jdem’.

Je chlad a je vítr, z klop klop stává se klop-y klop, klop-y klop.

Je tma a je ticho. Ale ne příliš, jen tak, abych slyšel rychlejší tep.

Je zima. Je kosa. Hluboký dech umlčovaný snahou být zticha.

Je ticho. Je chlad. Kabát přitisklý na tělo a krk.

Klop, klop…

Klop, klop…

Klop-y klop, klop-y klop.

Klop-y, klop-y, klop-y, klop-y, klop-y!

Je den! A je světlo! Výsledkem budiž stín.

Klop, klop, klop, klop, klop, klop…

Ke mně táhne se temnota,

aby mě objala a aby mě svázala,

sama, do dálky mě opouští,

dokud vzadu nehne se společník.

Je vzruch a je stín.

Den odchází.

Je tma a je ticho.

Klop, klop, klop, klop, klop, klop…

Klop-y klop, klop-y klop, klop-y klop…

Klop-y, klop-y, klop-y, klop-y, klop-y!

Huh!

„Pokusil ses mě probodnout, ty parchante!”

Je to sráč a má nůž. Stojí proti mně.

Klop-y klop-y!

Hah!

„Vedle!”

Je zima. Je zpocen. Tančí mu mráz po zádech.

Je ztracen. Je vystrašen. Pevně drží svoji kudlu.

Šumí strom, šumí vítr a je tma, ale přesto vím, kde je.

Klop klop.

Klop-y klop.

Klop klop.

Je ticho.

Je ticho, ale ne příliš, já jsem totiž tišší!

Je tma.

Je tma, ale ne příliš! Hvězdy svit odráží jeho ostří.

Klop klop.

Klop-y klop.

Klop… klop…

Klop-y, uh!

„Hajzle!”

Škrtím ho, leží na zemi.

Cuká se a mrská sebou,

řvu na něj a chci, aby zemřel,

„chcípni ty sráči! Chcípni!”

Pro kudlu se natahuje.

Ostří cinká a ostří chrastí.

Bodl mě do ramene, bodl mě do boku.

Řvu na něj víc a pěstí mu ničím tvář.

Tcu! Tcu! Tvář mu vadne.

Chr! Chr! Kudlou do krku.

Chř! Chř! Kudlou do hrudi.

Hlavou o zem, dvakrát i třikrát, kaluž krve, bazén, v něm sráč.

Je tma a je ticho. Tak akorát jaké většinou bývá.

Je tma a je chlad. Přesně proti takovému jsem si vybral šat.

Trochu fouká, trochu mrzne, ani příliš, ani málo.

Je klid a je prázdno, obojí zcela ideální.

Je tma a je ticho.

Přesně takové, jaké má být.