Pták bez peří
pěje noci temnoucí,

zpívá o oblohách plných záře
a noc mu vánek k hnízdu fouká,
pod sebou vidí, jak šumí louka,
a noc, jak měsíci hladí tváře.

A když ráno svitem se loučí,
pták opět opuštěn skončí.

Strhali stromu listí,
řekli si, že tak bude hezčí,
ale strom bez své zeleně
trápí se, brzy uvadne.

A tak tu i nádobí leží,
plné vody, k odmočení,
v něm ani kapka mýdla,
je z toho jen mokrá špína.

Firm breasts
tight thighs
long legs
nice eyes

So stubborn
So alive
So wild
to thrive

No need for botox nor liposuction
It’s surgical domestication
you don’t need a complete overhaul
to be my little loyal doll

I won’t be the first one
to ever complain,
but I’d like to speak up
since I cannot intervene.

Ach, jak krásná jsi v svitu hvězd
a jak kouzelné jsou tvé líce,
tebe milovat bych chtěl, tomu věz,
víc než tulipánů tisíce.

Obraz tak pěkný, že dívám se jen,
přesto cítím, že jsem v něm,
zasněn, součástí jsem
té krásy, jež byla zplozena malířem.

Tys nikdy černí nemáchala úmyslně
a radost rozdávala po hrstech z nůše.
K večeru znaveném z podzimu obal
někdo na tvé dveře zaklepal.

Přivítán a potěšen,
dobrým vínem občerstven,
povídat se rozhod’ o věcech,
které jenom tobě berou dech.

A jak ciferník se měnil
a měsíc noci panoval,
rozhodla ses místnost změnit,
do ložnice naší pozvat ho dál.

Ze šatů si pomoh’ sám,
tys už nahá v peřinách,
podvedlas mě před úsvitem,
když jsem bloudil na cestách.

A v tom vstal jsem zpocen křiče,
zděšen, že bys spala s jiným, Bože!
S chladem v zádech pod zátylkem
na lásku naši vzpomínal jsem.

Vzpamatoval jsem se a chytil dech,
stále milovat tě mohu oddaně,
ty bys nikomu nedala svůj vzdech,
neboť mrtvé tělo tvoje nese voda Dunaje.

Co jsem se dneska naučila?
Strop je jen vodorovná zeď
Že v Bibli najdeš odpověď
A Desatero tam i zpět
Musím umět nazpaměť

Spálené vlasy
Ještě trochu probíjím
Na fialových sedadlech
Na elektrických křeslech

Málo kdy se stává, že co prošlo ohněm, projde jím i znova,
ale uhlí z dřeva, které špiní hmatem, v žáru dvakrát spává.

Není trochu málo vzplanout pouze dvakrát? A jak se nesplést, když
nevíš, kde se probudíš, budeš hořet, jiskřit? Či popelem dávno.

Poprvé se kde kdo snadno zmýlí. Ale napodruhé může
padnout špatné múze. Vzplane jako alej a potom jen prázdno.

Dvakrát vzplanout nestačí. Navíc lidé, většinou, víckrát vzplanout nemohou.
A doopravdy zaplanou pouze jednou, jedinou. Chci se mýlit, mé přání.

Kéž bych mohl hořet, ale obávám se, že posledně to bylo naposled…

Přestala jsem se bát pavouků
A vlastně už i tebe, brouku
Už nebojím se divných zvuků
Už ani dlouhovlasých kluků

Tak jako dřív, tak i nyní
rád koukám do tvých očí.
Zda mi stále připomínají
věci mně tak vlastní.

Jestlipak mi, a ještě budou,
připomínat svou podobou
cyklohexan,
konformaci židličkovou.

Tvůj půvab zůstává skryt těm nedočkavým,
odvrácen je těm, již nečekají na vyzrání vín.

V horách, kde šumí pouze trávou profukující vítr,
schováváš v ostnatém bodláku svůj fialový květ,
až když dny delší než noci jsou smí ho vidět svět,
včely a čmeláky pozoruje pást se jsem klopýtl.

Jak nažky odnese vánek, až zafouká,
pak další poseta zaklíčí tvá louka.

Listy se klepou
Jak kurva před zpovědí
Balkony bez příběhů
Dlaždice s odpovědí

Oh god, how much I loathe
the Hippocratic Oath
It tries to chain me tight
by telling me what’s right

As I can clearly see
I am meant to be free
from morality
by geniality

Je tma a je ticho. Ale ne příliš. Jen tak, abys slyšel vlastní kroky.

Je den a je světlo.
…