Otevřu oči maje hlavu zmatenou.
Kde to ležím? Kde to jsem? Co se tu děje?
Cítím bolest, bolest v hrudi, ta sužuje mě
a hledě ke stropu zřím šmouhu bělavou.
Jednu ruku necítím, mám ji umrtvenou,
očima kroutím a kolem sebe hledím,
snažím se vstáti, vypátrat, proč zde ležím,
nezvednu se sílou vůle, přidělán jsem.
Patrně sním, či bdím, zdá se mi jenom sen!

Na hradě starém král panoval,
Radovan, tak se on jmenoval.
Dceru měl jedinou, Amálku,
bohužel, blízko byl ke stáru.

Koruna těžká se zdála mu,
hledal tak pro sebe náhradu.
Aby si Amálka vybrala,
pro ni se konala oslava.

Dutinu jednoho stromu
obývala hnědočerná veverka.
Životem moc již neoplývala,
a tak seskočila střemhlav dolů.

„Ke konci se tato bída blíží,
už jsem toho měla beztak dost,
skáču mezi stromy nikoliv pro radost
a neustále se mi do domova někdo plíží.”

Když nemám se komu svěřit,
komu se svěřím? Cizincům!
Ale nechci, ‘by věděli
všechno o mně, co já jsem zač!
Příliš mnoho v sobě skrývám…

U stolu sedím a jím,
nevšímaje si druhých, svačím.
Sestra, ta rodiny vřed,
si přisedává ječíc opět.

Matce mluví do duše,
poslouchaje ji, slyším hůře.
Pomoci si dovolím
v řešení situace, tak smím?

Píseň z druhého patra
Stejně jako občas
padám ze schodů schválně,
abych vůbec věděl,
zdali ještě žiji,
tak doutník můj zavčas
přiložím k chladné vodě
a pokud zasyčel,
tak vím, že furt hoří.

Singletový kyslík vzniká tak,
že určitá látka světelnou energii přijme
- tím se dostane do excitovaného stavu -
a několika způsoby se zbavit jí může.

Nejčastěji je to formou tepla,
nebo emitací fotonů, tedy fluorescencí,
či svou energii předá okolnímu kyslíku,
což ze všeho je nejdestruktivnější.

Stala se mi taková vtipná příhoda,
doteď nevěřím, že jsem toho byl svědkem,
bylo to jednoho jarního rána,
že puknu smíchem, myslel jsem!

Doma odpoledne sedím, knížky si prohlížím.
Před sebe zrak můj upřu
a vidím žlutou opotřebovanou cukřenku.
V té cukr předlouho spí, leží,
krystal ke krystalku se lepí,
nikdo o něm neví.

Přál bych si být spáčem.
Ten, když je rozrušen,
odebere se do své říše,
na své strasti zapomene.

Přál bych si být oblíbencem.
Ten, když je rozrušen,
všem svým přívržencům volá,
pak je jeho duše uklidněná.

Přespříliš cukříku
mám na svém svetříku.
Oklepat nestačí,
všimnou si i tací,
které jsem neviděl.

Každý zná ten pocit,
když je někým uchvácen.
Domnívá se, že dotyčný
nemůže být přemožen.

Neb lítostivý jsem a svět změnit chci,
pomáhám chudým na ulici.
Pár těch drobných potřebným,
snad pomůže to nějak jim.

Ztraceni jsme sami v existenci!
K učení nemáme tendenci.
Radši spolu v rohu trávíme čas!
A jedouce popijíme zas.
Hrajeme si se slovíčky!
Málokdo chápe slovní hříčky.
Spolu hovoříme nevlastními řečmi!
Ačkoli potom nerozumíme si.

Psa svého nejraději mám,
je vycvičený jako voják.

Na vycházku vyrážím s ním,
zavolám naň: „Dorane!
Čekej na mě!“
Načež se otočí a řekne: „Ne.”