Zadržel jsem dech a pod vodu se zanořil,
chtěl jsem plavat níž, než kam by člověk doskočil,
proudy moře nechtěly mě propustiti dál,
prý by bylo mnohem lepší, kdybych to už vzdal.

Leje jako z konve,
déšť nám do střech buší,
krup je jak když z nůše,
zima stále tužší.

Mraky roztrhly se,
hřmí a blesky svítí,
příliš vody v kašně,
vítr, ten jen sílí.

Je to pokoj, nebo byt?
Bydlím tu sám.
Vyjdu ven, tam cizinci!
Kdo jsou? se ptám.

Dříve jsem je znal,
teď bych jim ruku nepodal,
vyhýbám se jim,
raději stojím opodál.

Dám si drink
a další!
Vypiji celý rybník!

Jaká slast,
a krása!
Nebudu odpor klást!

Co se děje v mojí hlavě,
zajímalo by mě,
co se děje v mojí hlavě
zabilo by tě.

Dumám ve svém bytě,
v panství mém!
Dumám ve svém bytě,
nad nebesem.

Do hluboké noci probděl jsem zas,
sedím u stolečku v temnotě sám,
svíčka hoří plamenem míhavým
a tikání hodin slýchám.

Ticho jako v hrobě panuje tu
- slyším zvuky svého tepu.
Úder do skla rozruší jej,
přítel člověka rád by vešel.

Byl zrovna pozdní únor,
a kamarádi jeli do hor,
ze zimního spánku
se ještě nevzbudilo nic.
Sic Slunce přes den hřálo,
a v nebi žádné mračno,
na kopcích bylo sněhu,
a každé ráno mráz.

Tož jednou na vesnické tancovačce
sešlo se lidí odevšad z daleka.
V malé hospůdce tancovalo se
a nikomu nebylo do smutna.
Když setmělo se, nikdo netušil, kdo
je kde, ba kdo je kdo.
Přes seknici ani kočka nedohlídla,
ale to nikoho netrápilo.

Šel jsem takhle kolem pláže a náhle vidím skály velké,
pod nimi hned moře a balvan na balvanu tyčí se.
Kouknu níže, malé doupě, a z něj na mě mrkne krab,
jako kdybych duchem byl, cosi dlabe dlab dlab dlab.

Patrně již mrtvé to jest,
avšak stále dýchá to.
Jako vzdechy před smrtí
věčně vydává to.
Nespí to,
nýbrž bdí,
ani v noci nespí,
jitří mě to.

Otevřu oči maje hlavu zmatenou.
Kde to ležím? Kde to jsem? Co se tu děje?
Cítím bolest, bolest v hrudi, ta sužuje mě
a hledě ke stropu zřím šmouhu bělavou.
Jednu ruku necítím, mám ji umrtvenou,
očima kroutím a kolem sebe hledím,
snažím se vstáti, vypátrat, proč zde ležím,
nezvednu se sílou vůle, přidělán jsem.
Patrně sním, či bdím, zdá se mi jenom sen!

Na hradě starém král panoval,
Radovan, tak se on jmenoval.
Dceru měl jedinou, Amálku,
bohužel, blízko byl ke stáru.

Koruna těžká se zdála mu,
hledal tak pro sebe náhradu.
Aby si Amálka vybrala,
pro ni se konala oslava.

Dutinu jednoho stromu
obývala hnědočerná veverka.
Životem moc již neoplývala,
a tak seskočila střemhlav dolů.

„Ke konci se tato bída blíží,
už jsem toho měla beztak dost,
skáču mezi stromy nikoliv pro radost
a neustále se mi do domova někdo plíží.”

Když nemám se komu svěřit,
komu se svěřím? Cizincům!
Ale nechci, ‘by věděli
všechno o mně, co já jsem zač!
Příliš mnoho v sobě skrývám…

U stolu sedím a jím,
nevšímaje si druhých, svačím.
Sestra, ta rodiny vřed,
si přisedává ječíc opět.

Matce mluví do duše,
poslouchaje ji, slyším hůře.
Pomoci si dovolím
v řešení situace, tak smím?