Katastrofa,
života strofa.
Sesype se každý
a každý se vztyčí,

Plavu si v moři
a vidím vlnu.
ale neřeším to,
protože vlna je ještě daleko.

K tobě afinitu chovám,
jež velká bude vždy,
mým nejsi jen opačným nábojem,
gluonem mým jsi ty!

Sám výraz leží,
jsa radostný, svěží.

V lásce tahá vlasce.
Jen číslo, které mě doplní,
jen číslo, jež podmínky splní.
Doufá, v něj věří, pro něj pěje sladce.

Má-li řešení, navždy je kompletní,
ale co když žádné takové není?

Emocemi plný vzduch.
Zcizení vlastního nitra.
Vesměs hrstka měkkých duh,
vlastní volba není jista.

I marvel at my ease observing a spear of summer grass
A candid sunlight reflects on its texture
Veins running through in parallel
Xylem pumping water from down below

Mí milí bratři a sestry!
Zatímco jste spali,
já studoval chemickou reakci!
Chemickou reakci těla a jedu
a otrávil jsem se. Ano, otrávil.

My darling, my love
Husband here, god above
My precious, my wife
I’ve met love of your life

Létá černý motýl lačně,
létá, krouží kolem ní.
Tma již sedá, vládnout začne,
tóny slyším pohřební.

Běží mladík po stráni,
jest bílý jako stěna,
za ním tací páni,
chtěli ho za člena.

Při učení, při vaření
i na kafi v cukrárně,
cítím to své promoření
prázdnou hmotou zdárné.

Každý trvá na své pravdě,
jako by jiná nebyla,
těžko říci, která pravda
dělá z nás většího debila.

Co jsou lidé vůči vesmíru?
To jest otázka věčná.
Já však budu nadmíru
za reálnou odpověď vděčná.

Sedím opět u okna,
koukám ven a ptám se:
je tento svět skutečný
a já snad jen zdám se?

Dívčina na podlaze seděla,
s bratříkem si hrála,
co brzy stát se má netušila,
neb láskou jí duše plála.