Přál bych si být spáčem.
Ten, když je rozrušen,
odebere se do své říše,
na své strasti zapomene.

Přál bych si být oblíbencem.
Ten, když je rozrušen,
všem svým přívržencům volá,
pak je jeho duše uklidněná.

Přespříliš cukříku
mám na svém svetříku.
Oklepat nestačí,
všimnou si i tací,
které jsem neviděl.

Každý zná ten pocit,
když je někým uchvácen.
Domnívá se, že dotyčný
nemůže být přemožen.

Neb lítostivý jsem a svět změnit chci,
pomáhám chudým na ulici.
Pár těch drobných potřebným,
snad pomůže to nějak jim.

Ztraceni jsme sami v existenci!
K učení nemáme tendenci.
Radši spolu v rohu trávíme čas!
A jedouce popijíme zas.
Hrajeme si se slovíčky!
Málokdo chápe slovní hříčky.
Spolu hovoříme nevlastními řečmi!
Ačkoli potom nerozumíme si.

Psa svého nejraději mám,
je vycvičený jako voják.

Na vycházku vyrážím s ním,
zavolám naň: „Dorane!
Čekej na mě!“
Načež se otočí a řekne: „Ne.”

Z opilectví padám k zemi,
jsem někde poblíž koleji,
zrovna říjen v kalendáři,
ale pracovali by vlekaři.

Rozmazaně vidím přede sebe,
kabát namočil se mi již v bahně.
Studená zem, lehký vítr, světlo měsíce
odkrývá mi, kdo tu kráčí kousek ode mě.

Pravdomluvnost neřestí je,
nikdo nikdy nechtěl pravdu,
uchovej si jejich zradu,
lidé ještě odmění tě.

Možná, že já nechci lháti,
to ale po mně lidstvo chce,
vymyslím si, vymyslím vše!
Aby nemuseli lkáti.

Nechápu, proč chtějí všichni pravdu,
když je pak zničí,
nechápu, proč nemůžou žít ve svém snu,
když nechtějí starosti.

Nejvzácnějším člověk je ten,
který pravdě porozumí,
buď jeho přítomností poctěn,
ježto takových moc není.
Křivé slovo sděl mu,
to poslední, co mu řekneš,
šanci máš jen jednu,
rozmysli si, zdali zalžeš.

Na stěně mi visí pět hlav.
Od každého nepřítele jedna.
Jeden velikánský měl hlad,
druhý na mě skočil ze dna,
třetí málem mě utopil,
čtvrtým pronásledován jsem byl,
pátý věznil mě tak dlouho,
že otrokem jsem stal se skoro.