Mám uniformu od prachu a v očích slzy
Oni na mě koukají, čekaj na rozkazy
Jsem znaven, ale mám jednu povinnost
podívat se do očí, válce co nemá dost

Mám tak rád slunce a pláže s palmami,
mám rád oblohu a život s ženami,
mám rád i měsíc při plném úplňku
a já tu stojím s oprátkou na krku.

Mám rád prázdné ulice vonící po víně,
mám rád zvířata, lidi už zas tak ne,
mám rád lesy hluboké a květy v rozpuku
a já tu tak koukám s oprátkou na krku.

Den, za který jsem se modlil
se zrodil dnešního rána.
Po zemi jenž krví podlil,
mě už čeká domovina.

Kolikrát vidím před sebou
spoušť letícího olova
a doprovázena tebou,
Smrti, do chřtánů netvora.

In cold darkness of deep waters
Where would pressure crush your skull
There is different thing which matters
Deep down there is life lonely and dull

Tam, v lesích zelených,
v hnízdě ptáčata sedí zpívajíce.
Celým okolím jejich zpěv rozléhá se,
slyší je i lidí hlouček v kánoích.
I rozhodli se slyšíce toho krásného zvuku,
že zastaví na tom krásném pěveckém břehu.
Ptáčata radujíce pějí do výše,
vítajíce rasu lidskou, kterak vylézá z kánoe.
Vylezše z řeky určili místo táboru,
hned pod stromy toho krásného zpěvu.

Zadržel jsem dech a pod vodu se zanořil,
chtěl jsem plavat níž, než kam by člověk doskočil,
proudy moře nechtěly mě propustiti dál,
prý by bylo mnohem lepší, kdybych to už vzdal.

Leje jako z konve,
déšť nám do střech buší,
krup je jak když z nůše,
zima stále tužší.

Mraky roztrhly se,
hřmí a blesky svítí,
příliš vody v kašně,
vítr, ten jen sílí.

Je to pokoj, nebo byt?
Bydlím tu sám.
Vyjdu ven, tam cizinci!
Kdo jsou? se ptám.

Dříve jsem je znal,
teď bych jim ruku nepodal,
vyhýbám se jim,
raději stojím opodál.

Dám si drink
a další!
Vypiji celý rybník!

Jaká slast,
a krása!
Nebudu odpor klást!

Co se děje v mojí hlavě,
zajímalo by mě,
co se děje v mojí hlavě
zabilo by tě.

Dumám ve svém bytě,
v panství mém!
Dumám ve svém bytě,
nad nebesem.

Do hluboké noci probděl jsem zas,
sedím u stolečku v temnotě sám,
svíčka hoří plamenem míhavým
a tikání hodin slýchám.

Ticho jako v hrobě panuje tu
- slyším zvuky svého tepu.
Úder do skla rozruší jej,
přítel člověka rád by vešel.

Byl zrovna pozdní únor,
a kamarádi jeli do hor,
ze zimního spánku
se ještě nevzbudilo nic.
Sic Slunce přes den hřálo,
a v nebi žádné mračno,
na kopcích bylo sněhu,
a každé ráno mráz.

Tož jednou na vesnické tancovačce
sešlo se lidí odevšad z daleka.
V malé hospůdce tancovalo se
a nikomu nebylo do smutna.
Když setmělo se, nikdo netušil, kdo
je kde, ba kdo je kdo.
Přes seknici ani kočka nedohlídla,
ale to nikoho netrápilo.

Šel jsem takhle kolem pláže a náhle vidím skály velké,
pod nimi hned moře a balvan na balvanu tyčí se.
Kouknu níže, malé doupě, a z něj na mě mrkne krab,
jako kdybych duchem byl, cosi dlabe dlab dlab dlab.

Patrně již mrtvé to jest,
avšak stále dýchá to.
Jako vzdechy před smrtí
věčně vydává to.
Nespí to,
nýbrž bdí,
ani v noci nespí,
jitří mě to.